Když nám redakční dobrý vílák Elvis dodal promo verzi skladby „As I Am“, mohl několika jedincům vyvalenou pusou do krku klidně projet povoz tažený párem koní. Sakra, co to jako má být? Pokus o přiblížení se k masám? Propadnutí nejtlustší struně na Petrucciho sedmistrunce? Či se snad hoši znovu chystají přehrát další písně METALLICY, tentokráte něco z období „Černé“ a „Re-Load“? Podoba s plíživou atmosférou těch nemocných kytarových vyhrávek byla nezpochybnitelná. Po několika posleších vyšla samozřejmě najevo známá pravda o tom, že když dva dělají totéž, není to vždycky totéž, ale spíše než radostné očekávání už myslí tanuly obavy o zbytek materiálu. Přece není možné, aby tak zkušená kapela podobně hazardovala na ploše celého alba?

A hazard nakonec lze ustát. Na šedesát devět minut připadá pouze sedm skladeb, přičemž křehká akustická balada „Vacant“ má jen necelých sto osmdesát sekund, takže si jistě dovedete představit časy zbylých šesti kompozic. „As I Am“ na úvod se krom čistšího zvukového balení vůbec neliší od proma, poskočme tedy o jeden track vpřed. Ukrývá „This Dying Soul“ a ta zpropadená podoba s jistou „velkohubou továrnou na peníze“ ne a ne zmizet. Přitom celá věc dýchne povedenou klasikou z per pánů divadelníků. Mírně arabský kytarový motiv, tepající rytmika, bezchybný, proměnlivý vokál. Jenže zhruba v sedmé minutě přijde pasáž, která jakoby z oka vypadla z „...And Justice For All“. Skutečně, zkuste si v jejím konci zakřičet: „Blackened“ případně „Never“ a máte vymalováno. Navíc mistr LaBrie zmodulovaným hlasem cedí slova přes zuby, takže frázováním pro změnu připomene proslulého zrzavého kačera Dave Mustainea. Je to sice pouhopouhá minutka, o to intenzivnější dojem však v hlavě zanechává. Ufff! Tím naštěstí máme veškeré citace z nevlastních děl zdárně za sebou a od třetí „Endless Sacrifice“, kterou táhne výborný refrén, už všechno zní jak má. I typické klavírní ornamenty čerstvé holé hlavy Jordana Rudesse. Ještě větší tlak na ocelovou strunu přináší „Honor Thy Father“. Převracení rytmů tam a zase zpátky, jak skupině velí král sjezdů přes kotle Mike Portnoy, postupné nahušťování sólových harmonií. Pokud nejste lekaví, nepřekvapí ani mírně rapující sloky. O komorní hříčce „Vacant“ již byla řeč, takže ji nechejme klidně proplout v kolébající náruči violoncella. Plynulý přechod do „Stream Of Consciousness“ která má jedenáct minut a... je to instrumentálka! Silný hlavní motiv, klavírní preludia, na „zívačku“ běžných sólových onanií nelze ani pomyslet. Závěrečná suita se jmenuje „In The Name Of God“ a kráčí v monumentálních šlépějích třeba takové „Finally Free“. Zvony zvoní, deska končí, po schodech se běží aneb konec nádherný, všechno nádherné?!

Jestliže dodnes plně nectím „Six Degrees Of Inner Turbulence“, pak „Train Of Through“ rozvíjející především to agresivnější z disku číslo jedna bude zřejmě obdobný případ. I když kdo ví, po prvotním opatrném oťukávání začínám pomalu přicházet na chuť i tomu, co se zprvu zdálo naprosto nestravitelné. Ano, je to o malý ždibek přímočařejší než jsme byli zvyklí (letmo mě napadá srovnání s albem „Falling Into Infinity“, byť tehdejší klávesista Derek Sherinian používal úplně odlišné klávesové rejstříky a i tvrdostí si deska vykračovala spíše prachovější stezkou), ovšem co na poměry DREAM THEATER zní jednodušeji, pro ostatní zůstává neuskutečnitelným muzikantským snem. Přes všechny výtky je totiž „Vlak velké myšlenky“ stále výjimečnou hostinou připravenou špičkovými muzikanty. A jako takovou ji nutno nejen poslouchat, ale i hodnotit.